Jinak: mordemy.info

Blog uzavřen.

"Kdo jsi bez miny, hoď kamenem."

Proč je tak těžké se změnit.

...ale opravdu nic lepšího nemáme? Aneb cesta ke státnímu bankrotu je dlážděna sobeckými úmysly.

Co chci stihnout, než umřu.

Tak už to má i název. Prokrastinace. Zní to dostatečně odborně na to, aby z toho šla udělat vynikající výmluva.

„A máš někoho?"
„Jasně, že nemám, to bych tady jinak nebyl..."

V jistém smyslu je fajn umět řešit věci rázně. Lidé, se kterými občas letmo poklábosíte a které v zásadě nepotřebujete, se „posílají k čertu" poměrně lehce. Pravidelné aktivní pročišťování seznamu kontaktů se vlastně ukazuje jako velmi osvobozující. Když o tom tak přemýšlím, ničit vlastní léta budované mezilidské vztahy mě začalo doopravdy bavit. Možná až příliš.

„Myslím, že jsem si jen vzájemně tak trochu nesedli. Děkuji Vám a... sbohem."
„Dobře."
Právě, že špatně.

Kreslení jsem nadobro vzdal přesně ve chvíli, kdy jsem vzteky rozlámal na kusy tři tužky a roztrhal oba „čmárací" sešity. Očividně došlo k ventilu emocí poněkud nesprávným směrem.

Co kdyby.

Pár mých oblíbených a co z nich vyplívá.

Klid, mír, pohoda, radost, vzájemné porozumění a pozvracené toalety. Už zase!

Co nás ve škole ne(na)učí.

Z firemního školení. (poslední tři kroky obchodního jednání; užitečné rady a tipy)

Aneb čím si vás zaručeně omotají kolem prstu.

„V podstatě jsi mu tím řekl, že si ty tabulky může strčit do prdele."
Exactly.

„Nemá smysl se vymlouvat na svoje dětství."
To máte pravdu, ale já potřebuju někomu přičíst vinu.

„Podle mého nemáš bejt z čeho skleslej, máš možná nejpohodovější život ze všech kámošů, co znám..."
Jistě, poslední týdny nabyté „pozitivními událostmi" to jenom potvrzují.

Prostitutka s duší – to se jen tak nevidí. I když pokud to dělá teprve dva měsíce a doma jí „brečí" malá holka, tak se to dá pochopit.

„Když chceš někomu vynadat, nemusíš za ním kvůli tomu jezdit."
(...Kulhánka ti věnuju...)

Z firemního školení. (prezentace; forma přesvědčivého prodeje)

Z firemního školení. (vlastnosti a výhody produktu; prezentace firmy; první tři kroky obchodního jednání)

„Platíš si za to, že nejsi normální."
Však který nadstandard dnes dostanete zadarmo?

„Vyhlašuju pátrání po novém chlapovi."
Vyhlašuju pátrání po někom, komu můžu dát místo tebe do nosu.

Ve čtečce mám desítky blogů, autorů, webů, stránek... Tucty dalších zdrojů jsou ve „Speed Dial" mého prohlížeče. Na každou přečtenou stránku připadají dvě další, které jsou v textu odkazovány jako zajímavý materiál. Nikdy se mi nestane, že bych neměl co číst. Možná to je ten důvod, proč mě to baví čím dál tím méně. Stává se z toho pomalu jakási rutina, povinnost – další článek na mě poblikává a dožaduje se mojí pozornosti a zhodnocení. Potřeboval bych nějakou podobně smysluplnou činnost, ale bez nutnosti absorbovat písmenka.

„Já to pořád nějak nechápu..."
Tak to jsme dva.

„Jsme teď v Praze. Měj se fajn."

V krátké době jsem absolvoval tři krátké diskuze o umění, z nichž bych rád abstrahoval nejdůležitější otázky. Na některé z nich se pokusím i odpovědět.

První díl aneb Proč nebýt drsný.

„Promiň, já se musím smát, když tě vidím jednou v životě mluvit o sobě, jak ti to najednou nejde. Jindy toho nakecáš..."

Utrpení z nás dělá to, co jsme. Štěstí je na nic. Nic vás nenaučí.

Člověk by nevěřil, jak mluvit někdy bolí.

„To je jako by jste měl malinkou skříň, v ní spoustu šatů a většinu energie věnoval jen na to, aby jste tu skříň udržel zavřenou." Hm, pořád lepší, než se pak hrabat v té hromadě nepořádku, který vypadne na zem, když ty dveře pustím. Nehledě na to, že většinu běžného dne si prostě nemůžu dovolit dělat na zemi bordel.

„Tak... dobrou..."

Nultý díl. Pár rad a tipů pro lidi, kteří neví, jak se chovat k těm, jimž není fajn.

Neobjektivní recenze.

Je tomu teprve pár týdnů, co jsem se zaregistroval na Facebooku a Twitteru. A pouhých pár dní obojí aktivním způsobem využívám. Říct, že jsem doufal v něco více, by bylo až příliš ex ante.

Jak fyzická krása ovlivňuje naše životy.

Dobrému příteli.

Nezapomenutelné dva dny strávené na dětském táboře.

Ač velký propagátor nízké vypovídací hodnoty osobní zkušenosti, myslím, že jsou věci, které by jste lidem, co tu zkušenost nemají, nikdy nevysvětlili. Ani pro to není důvod, co oni s tím?

Potkal jsem dalšího člověka, který si prostě zaslouží to, co má. Holka stejně stará jako já, příliš „hodná" a s příliš nízkým sebevědomím na to, aby se prostě rozešla s tím jedním žárlivým ošklivým idiotem a našla si někoho, kdo si ji bude moci alespoň trochu vážit (a ona si bude moci vážit jeho). Jenže když si ona neváží sama sebe, těžko se podivovat nad tím, že skončila přesně tak, jak „chtěla" skončit. Každému, co jeho jest.

Zdůvodnění: Prý proto, že máme zkrátka úplně jiný světonázor – dozvěděl jsem se o sobě, že jsem materialista. To už by mi jakékoliv běžné vulgární označení bylo milejší. A chce se nechat pokřtít. Amen a sbohem.

První krabička cigaret koupená za vlastní peníze. Mám skoro chuť to nepočítat, stalo se ve velmi slabé chvilce. A z dvaceti jsem ještě ten večer „stihnul" jenom šest, na druhý den skončil zbytek v odpadkovém koši (už jsem uvažoval střízlivě a navíc jakoby pominul důvod, proč jsem si ony cigarety koupil). Nu, hádám, že odpovídat do budoucna na otázku „Kouříš/Kouříte?" záporně, zkrátka nepůjde. Však ono „příležitostně" zní taky celkem pěkně.

„Normální lidé nepřemýšlejí, proč se ráno zvednout z postele." Že bych přeci jenom nebyl normální?

Šťastně přežité období nedostatku.

Jak nad tím tak přemýšlím, nejvíc si cením toho, že mě nenapadá jediná věc, o které bych chtěl v souvislosti s ní napsat na blog.

„Teď vím o tvým vztahu víc, než bych si kdy myslel, že budu vědět."
„V pohodě, mě to nevadí a jestli to tobě pomůže..."

„Víš, že jsem ti říkala, že jsi..."
„A můžeš mi říct, k čemu mi to je?!"

„Kouříte?"
„Jen velmi příležitostně – dobrá, děkuji..."

Je vám smutno? Zvedněte hlavu a zahleďte se na oblohu. Nikdo nedokáže plakat, když se dívá do nebe.
Odzkoušeno – nefunguje.

O tom, proč nemám potřebu seznamovat se s muži.

Konečné řešení hudební otázky.

„Možná jste si toho ještě nevšimli, ale život prostě není fér."

Trochu toho příjemnějšího z poslední doby.

Když jste si to nevyzkoušeli, nemůžete o tom nic vědět.

Rozhovor naivního trouby s promiskuitním hajzlem:
„Ona je to fakt taková hodná holka..."
„Ty vole, nekoukej na to, jestli je hodná, ale jakej má zadek!"

Chce to najít nějaký rozumný kompromis. Trouba je nepřitažlivý, ale je to jistota. Hajzl je sexy, ovšem s velkým rizikem toho, že jen využije a odkopne. Při dlouhých pohledech do očí mám pocit, že se snaží poznat, jak to s ní vlastně myslím. Uvidíme, přinejhorším z toho nic nebude – každopádně dostat kopačky za hajzla je v pohodě, ale nechat si je dát za troubu je stupidita.

„Nevaž se na tenhle typ žen..."
První, která pojmenovala problém.

Lidé jsou odsouzeni k věčné nespokojenosti. Bydlíte ve městě, toužíte se odstěhovat na vesnici. Jste malý člověk z venkova, představujete si, jaké výhody skýtá ruch velkoměsta. Nevyrůstali jste v dobře fungující rodině, tak je pro vás životním cílem žít normálním spořádaným životem. Máte všechno, co by si mohl běžný člověk přát? Pak jste spokojeni úplně nejmíň.

Zkusit se nemá všechno. Některé dveře by měli zůstat zavřené.

Nemusíte se jich bát. Nebezpeční jsou jen sami sobě.

O tom kde začíná, kde končí a kde platí. A o tom, proč není zákon na ochranu obětí trestných činů zase tak špatný nápad.

Povelikonoční dávka agitace od Prof. PhDr. Tomáše Halíka Th.D.

Proč je špatný nápad zůstat nešťastně zamilovaní.

Ideál maximální zranitelnosti.

Miš-maš, pel-mel aneb dvacet deka hlouposti. Pár věcí, které vesměs nejsou na samostatný článek, ale jež nechci úplně opomenout.

„Ale to už je pryč, že jo?"
„Jasně..."
Ne, že by nebylo, ale na ten úsměv se zapomínalo fakt těžko.

Mám čím dál tím větší chuť udělat nějaký radikální řez. Odejít pryč. Napořád a jednou provždy. Není toho moc, po čem by se mi stýskalo a těch několik lidí by si na mou nepřítomnost časem prostě nějak zvyklo. Já nikomu nic nedlužím. Otázkou zůstává jestli Brno, Londýn, New York nebo ta Aljaška.

„Doufám, že chcípneš sám!"
No to každopádně. Jinak musím uznat, že dost neotřelé rozloučení...

Co přinutí člověka žít poctivě? Strach. Absence strachu je znakem všech mocných lidí. Hnusný je k vám pouze někdo, kdo se vás nebojí. Stejně tak lidé jsou slušní a ohleduplní pouze proto, že vědí, že kdyby takoví nebyli, mají problém. Za morálního člověka se můžete považovat teprve tehdy, až jste dostatečně silní na to, aby jste si mohli zvolit z více možností. Dobrák, který nemá na výběr nic jiného, než být dobrý, si nezaslouží uznání.

„Tak jo, ale nebudeš perverzní..."
Měl jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmál.
„Nebuď nedočkavý..."
Ale tady už se to ovšem nedalo. Je zkrátka roztomilá.

Politicky (ne)korektní článek o mých postojích k nejrůznějším, pro život často velmi lehce postradatelným, otázkám.

O pomíjivosti odhodlání.

Je fajn nebýt psanec.

„Co máš prosím tě důležitějšího, než jsme my?"
Zajímavé, že zrovna já jsem pro ně tak důležitý.

Věřím, že to nejlepší mě teprve čeká. Vzhledem k tomu, jak je nastavená dnešní společnost, začíná pro chlapa ten opravdový plnohodnotný život až hodně daleko po dvacítce. Mám spoustu času se na to připravit a udělat ze sebe do té doby toho, kým chci jednou být. Jenže jak na to?

„O čem by jste si chtěl povídat?"
Můj odhad bude asi ještě mnohem horší, než jsem si myslel. Osmadvacet let, tvrdá, trochu zkažená, přesto zřejmě mnohem laskavější, než by si sama přála. Jak už bývá zvykem, vylekaná, že mi toho o sobě tolik řekla hned při prvním setkání. Přítel, dítě, práce, dům, přátelé, kamarádi... a samozřejmě absence pocitu štěstí. Jak já to jenom dělám?

Jednou z nejdůležitější věcí v životě člověka je znát svoji vlastní cenu. Neztrácet čas s někým, kdo není ochotný ztrácet ho s vámi, neponižovat se, uměř říct ne, ale i sbohem. Přijmout to, jací jste a stanovit pravidlo, že pokud se to někomu nelíbí, je to jeho problém, ne váš. A uvědomit si, že nakonec je nahraditelný vlastně úplně každý.

„Chci Tvůj písemný souhlas..."
Jakoby nestačilo, že jsem to řekl desetkrát předtím ústně.

Ani to nebolelo.

„Prohrál jste, saláte!" Pokud plánujete mít někdy co dočinění s Shin Angyo Onshi a Harry Potterem, doporučuji vzhledem k, pro děj zásadnímu, spoileru tenhle článek přeskočit.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy s někým „hrál". Předtím to byl případ chlápka, co si chtěl nechat zlomit prsty. Tuším, že říkal, že mu je pětadvacet. V porovnání s dneškem to tenkrát byla pouhá vesnická kopaná. Tentokrát jsem si zahrál krajskou ligu. Do takového extrému už jsme dlouho s nikým nezašli. Bylo to fajn. Na sedmnáctiletou holku. Přitom se známe už deset let – mladší sestra kamaráda ze základní školy. Potkali jsme se předevčírem v pondělí, vlastně poprvé v životě jsme se spolu skutečně bavili a dnes jsme si dali něco jako rande. Pravděpodobně už se nikdy neuvidíme a to jen z toho prostého důvodu, že jsme se navzájem tak strašlivým způsobem prokoukli. A oba nás to samozřejmě neuvěřitelně štve. Ani k tomu sexu nakonec nedošlo, přestože takhle přirozeně jsem se o něm už dlouho s nikým nebavil. A tak je to vždycky. Jakmile oba zjistíme, že ten druhý je v podstatě úplně stejný, lekneme se toho a nejraději bychom se už nikdy nepotkali. Což v tomhle případě nebude až tak jednoduché, vzhledem k tomu, že bydlíme pár set metrů od sebe... Škoda, že něco takového se dá prožít s každým takovýmhle člověkem jen jednou. Dělat to opakovaně je přeci jen o zdraví. O to duševní...

Nejen té prázdné.

Valíme sudy.

Čím dál tím víc.

„Kdyby jsi si chtěl promluvit, tak já za tebou do toho Brna klidně..."
„Kdybych si chtěl promluvit, tak si s tebou promluvím."

Nebylo to zdaleka poprvé, nicméně první případ, kdy to nešlo zdaleka tak, jak to jít mělo. Ale i tak jsme měli docela štěstí, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Za ty knížky to každopádně stálo. I za toho přestárlého pána, kterému nebylo rozumět. A za malou holčičku s hezkou maminkou, co kouřila... i za toho postiženého chlapečka a rodinného příslušníka, který mu to dával tak okatě najevo. Jen se příště vyvarovat té... chyby v komunikaci.

„A co z toho budu mít já?"
„Můžeš pomoct člověku!"
Psychologický výcvik nemá za cíl naučit řešit cizí problémy, ale v prvé řadě se umět vypořádat s těmi svými. Nepustí vás k lidem, dokud nebude jasné, že jste se dokázali přenést přes stejné věci, přes které budete přenášet jiné. Ještě, že nejsem svázán podobným omezením.

Všechno jsou to nakonec stejně jenom kecy. Jediný na čem záleží je mít dobrou práci, bydlení a vztah. Můžete tvrdit, že jste duchovně založení a stavět nad tyhle věci nějaké rádoby vyšší ideály, ale stejně od toho nakonec upustíte a jdete si za tím, za čím jdou všichni ostatní. A je úplně jedno, že si namlouváte, že i tak jste přece jiní a vidíte věci, které ostatní ne. Nejste, nejde to, pokud chcete přežít.

„After all this time?"
To je to vážně tak překvapující? Po šesti měsících? A že se tomu divíš zrovna ty, která...

Rok se s rokem sešel a blog nenápadně oslavil své první narozeniny. A já chvíli přemýšlel, jestli se na to demonstrativně nevybodnout a přestat psát...

„Maminko, já chci být silný!"
„To musíš hodně cvičit a jíst zdravě, no a až vyrosteš, budeš mít svaly i sílu."
„Maminko, já se chci líbit holkám!"
„Hodně si povídej s lidmi, ať zjistíš, jak komunikovat a jaké chování přináší úspěch a brzy se naučíš, jak být přitažlivý."
„Maminko, já chci být inteligentní!"
„Tak to máš smůlu, narodil ses jako blbec a blbcem zůstaneš."

Zásadně se podobných věcí straním. Veškeré záležitosti tohoto druhu ignoruji. A nikdy neposílám dál. Takže dnes opravdu zcela výjimečně.

Myslím, že to bude asi určitá forma prokletí. Ošklivá sudička s bradavicí na vnitřní straně stehna mi ji přiřkla už v kolíbce a potáhne se to se mnou dokud nesplním tu správnou podmínku, kterou kletbu zruším. Nebo existuje nějaké jiné vysvětlení, proč si minimálně s padesátiprocentní úspěšností vybírám výhradně holky s Problémem? Jak to, že se vždycky strefím?! Já chci konečně normální, obyčejnou, hodnou holku, bez mindráků a srdcebolů. Dobrá, uznávám, to byla hloupost... Vždycky budu mít potřebu řešit cizí problémy – asi proto, že mi to něco dává. Asi to bude tím unikátním pocitem toho, že mě někdo potřebuje.

Někdy mám sto chutí začít používat „černou magii" i v případě lidí, kteří pro mne nejsou cizí a mám k nim i určitý pozitivní vztah. Ale nejde mi se k tomu přinutit – vlastně ani nechci. Asi mám strach, že by se mi to mohlo začít líbit. A přitom kdybych chtěl, nikdo nic nepozná. Jenže já nechci a chtít nebudu, v tomhle případě by pro mne skutečně nebylo příliš zdravé, jít proti svému přesvědčení.

„Udělej to."
„Já to fakt udělám....!"
„Tak dělej!"
„Já ti ten prst vážně zlomím!"
„Fajn, dělej."
„Ty vole, já to myslím vážně!"
„Tak to udělej!"
KŘUP?! Naštěstí ne, následovala však téměř hodina tvrdé racionalizace a pak už jen vyhasínající vzpomínka na nevšední zážitek a relativně zajímavého člověka. Stejně si říkám, jestli bych ten malý, prudký pohyb zápěstím náhodou neudělal – být v jiné roli, než jen v té pasivně pozorovací. Škoda, přitom „životní šance", no ne?

Lidé jsou paranoidní. A všichni to o sobě navzájem vědí, ale nikdo o tom s nikým nemluví. Přirozeně ze strachu o to, aby se neukázalo, že jsou paranoidní. Každý člověk přistupuje k tomu druhému už od začátku negativně, předpokládaje automaticky tu horší možnost. Když se setkáte s někým novým, ten člověk ve vás nebude vidět potencionální příležitost k prožití něčeho hezkého, nýbrž eventuelní hrozbu toho, že mu ublížíte. Vtip je v tom, odkrýt vlastní slabá místa takovým způsobem, aby na vás bylo nahlíženo už od začátku pozitivně, přesto však nebýt zranitelný těmi, kteří by toho chtěli opravdu zneužít.

Real happiness only when shared.

Vše v naprostém pořádku. Jak taky jinak, že? Dával jsem si na tom zatraceně záležet. Chvílemi to byl docela boj.
Ne, že bych jí neviděl rád, ale celé to bylo ještě o něco horší, než jsem čekal. Začala totiž raději hned, jak jsme si sedli, snad aby to všechno stihla. Jenže můžete jí na to vůbec cokoliv říct? Když vám dá do rukou pohled s „adresou, kterou už zapomněla" a hned na to se začne rozplývat nad tím, že dopravní značka teda ale „slavila ohromný úspěch"? A když pak celou dobu slyšíte, že to a to už si taky nepamatuje a že na tohle si nevzpomněla, že bych jí kdy říkal a když jí pak musíte už nejméně po třetí vysvětlovat něco, co jste s ní už alespoň dvakrát probírali – naivně přesvědčeni o tom, že to, že je to důležité pro vás snad stačilo, aby to zajímalo i ji... Nebo když si povzdechne, že nikoho nesehnala, pak dodá jestli bych snad já nebyl ochoten, a jakmile tedy „přikývnu" jakože ano, jen si znovu povzdechne, že to je tedy opravdu škoda. To si tak člověk říká, že vlastně dělá přesně to, co jí vadí u někoho jiného – nad některými věcmi prostě absolutně nepřemýšlí. Anebo ano, tím hůř. Celkově takové normální tři hodinky ryze kamarádské konverzace. Po měsíci a třech týdnech. A jediné tři hodiny na další, já nevím, měsíc? Dva? Těžko říct, jí to každopádně podle všeho přijde úplně normální.
Rozloučení snad ani obyčejnější být nemohlo. Jako by jste se loučili s prodavačkou v samoobsluze, s níž se uvidíte hned druhý den ráno, až si půjdete pro rohlíky. Pro pár tvrdých, okoralých, ve stojaté vodě máčených kousků pečiva, které prodáváte těm, u nichž vám jde tak maximálně o to, aby neumřeli hlady.

(Komentáře k tomuto článku jsou zakázány)

Nechci od tebe odejít, ale nedokážu se před tím schovat. A vůbec nejsem schopný existovat, když tu nejsi se mnou. Taky si rádi prozpěvujete?

O životních cílech.

Někdy je prostě potřeba zvolit menší zlo. Bývá obtížné rozhodnout se, která volba z možného výběru je ta nejméně špatná, když dvakrát přitažlivá není ani jedna. A nejtěžší to je v případě, kdy by jste nejradši nevolili žádnou z možností.

„Dobře, já teda tři. A ty?"
„U mě bude úplně stačit jedna."

Doopravdy to může fungovat jen tehdy, když jsou si oba tím druhým stoprocentně jistí. Což jde jen za předpokladu, že je to na obou stranách zcela jasné a víceméně pevně dané. A je to tak už dlouho, bez toho, že by za celou dobu k čemukoli došlo. Tehdy spolu mohou otevřeně mluvit o čemkoliv, aniž by tím vznikalo sexuální napětí, které je v konečném důsledku pro takovýto typ vztahu vždycky škodlivé. Až pak dostane ono kamarádství zcela nový rozměr a vzniká tím něco, čemu se dá říkat přátelství mezi mužem a ženou.

„Které vlastnosti považujete za svoje silné stránky?"
Pohled do očí a několik vět. Nemyslím si, že mi věřila, že cokoliv z toho myslím skutečně vážně. Zřejmě jsem nebyl první člověk, který takhle odpověděl. Na druhou stranu, není moc věcí, které se na takovou otázku, takovému člověku a v takové situací dají říct.

K narozeninám jsem mu popřál přesně to, co mu skutečně přeji. Především, aby byl šťastný. A pak jsem udělal o tři kroky víc, než všichni ostatní, kteří šli přede mnou a minul ji. Po očekávané vlně smíchu jsem se jakoby omluvně otočil na místě, podal jí leklou rybu a pronesl dvě nejobyčejnější fráze, které jsem dokázal vymyslet. Já byl asi tak jediný ze všech deseti lidí, komu to nepřipadalo ani trochu vtipné.

Já vím, někdy je fakt těžké odolat pokušení. Ono to k tomu tak svádí, bylo by to tak jednoduché, tak snadné a rychlé. Občas je to docela boj. Dalo by se říct, že si můžete blahopřát, když se vám podaří vytrvat a nepopustit uzdu vlastní hlouposti.

Vždy nestálý a proměnlivý tvor je žena.

Varování: Tento článek není subjektivním názorem autora, ale popisem faktů. Některým čtenářům se možná nebude líbit, protože předkládá jiný pohled na věc, než je ten většinovou společností všeobecně přijímaný. Slabší pohlaví by se mu mělo dlouhým kliknutým levého tlačítka myši vyhnout, pokud nechce přijít o část svých ideálů. Té mužské části populace, do níž patří chlapy mající rádi romantické filmy, věřící na lásku až do smrti a kteří za svoje největší plus považují to, že jsou hodní, se doporučuje udělat to samé.

Také rádi kritizujete? Poukazujete často na chyby druhých...? Dáváte lidem vědět, že je někde něco špatně? A proč to děláte? No přece, aby mohlo dojít k nápravě! Kéž by.

Poslední dobou chtějí všichni nějak efektivně využívat svůj čas. Včetně mně.

Pojďme spolu chránit přírodu! Vždyť my nemáme žádné právo takovýmhle způsobem ničit něco tak krásného! Nebo ano?

O dívce z ulice, o kótě 718, o tom proč nemám rád Greenpeace a o lidské potřebě někam patřit.

Kdysi dávno šel po ulici muž... a proti němu krásná žena.

„Tak na sebe máme zase po delší době štěstí, že?"
„No já si říkal, jestli náhodou dnes nedostanu vás – a vidíte, dostal."
„A to je dobrý nebo špatný?"
„Samozřejmě to nejlepší, jste moje nejoblíbenější..."
Škoda, že ta nejsympatičtější sestřička je z nich všech nejstarší. A druhá nejsympatičtější je blondýna.

S: „Já asi neusnu..."
„Proč?"
S: „To bylo fakt strašný... Slyšet jí vzdychat."
Souhlas, taky mě to bude ve spaní strašit přinejmenším ještě tři týdny. Minimálně do doby, než ji znovu uvidím na příštím srazu. Proč jen ty nejhorší holky musí uhnat vždycky ty nejhodnější kluky? A proč si to ty kluci nechávají všechno líbit? Zřejmě právě proto, že jsou... hodní. Hrozné slovo – hodný. Ještě, že já takový nejsem.

„Říkala, že až tě příště potká, tak tě pošle do prdele..."
Co na to říct? A co na to pak říct jí? Ideálně vůbec nic. Každopádně jsem upřímně rád, že to tak bere.

Existují tři základní oblasti života, o které by se měl každý člověk starat, pokud se chce cítit šťastný. Jsou jimi zdraví, bohatství a vztahy. Pokud se byť v jedné oblasti cítíte se svým stavem nespokojeni, ovlivňuje to i ostatní dvě negativním směrem a je potřeba se snažit s tím něco dělat – alespoň pro ten pocit, že když pro to něco děláte, tak se to třeba zlepší. Nebo to můžete chtít zadarmo a nechat to osudu s tím, že to zařídí za vás. Někdy, jednou... možná.

První sarge. Jeden approach, NG7, už jsem neměl čas, takže jsem musel direkt. Překonán shit test, zvládnut NC. O týden později se sám nabídl další approach, tentokrát jsem jel indirekt, HB8, po dvou zpozorovaných IOI zakončeno NC. Aktuální cíl je zjistit svůj sticking point. Každopádně mě čeká ještě hodně práce, než se mi podaří FC.
Neříkám, že ten slovník není vystižný, ale skoro bych řekl, že najít nějaké české ekvivalenty by zase takový problém nebyl. I když uznávám, potom by to jaksi nebylo tak zcela „mezinárodně" srozumitelné a člověk by si pak nepřipadal zdaleka tak „cool" a (S)stylově.

Jen tak.

Mám rád Japonce. Líbí se mi jejich kultura, historie, způsob života. Je mým snem někdy v budoucnu navštívit Tokyo, spatřit krásy původního i moderního japonského stavitelství, zajít na kafe s Japonkou, podívat se do opravdového döja... Co však můžu obdivovat už dnes, bez toho abych dával čtyřicet, nebo kolik, tisíc za letenku je japonské umění. Ne, skutečně tím teď nemyslím obrazy.

Slýchávám často, že tomu „prostě vůbec nerozumím" (v tom lepším případě), celkem běžně, že „jsem mimo" či „mám zvláštní vkus" a někdy i (když už lidem, co mě poslouchají dojde trpělivost), že „jsem teda fakt divnej".

O gepardech, antilopách, lidech, humanitární pomoci, dětech v Africe a potřebě pomáhat...

O konspiračních teoriích.

Napadlo mě, jestli to dělám čistě z altruismu, převážně kvůli ní nebo hlavně kvůli sobě, abych si mohl „citově vrznout“. Asi od každého trochu, ono když tak nad tím přemýšlím, nějaké to malé zdůvodnění, sem tam menší racionalizace, dva tři lehké sebeklamy a hned je z toho „nic, než pouhá ryzí touha pomoci druhému člověku“. Ale co, v konečném důsledku nezáleží na tom, jak to je, důležitý je výsledný efekt...

„Myslím, že jsi člověk absolutně bez sociálního cítění...“
Mám rád pseudointelektuálky. Kdyby jich na světě nebylo, snad bych se ani pořádně nezasmál.

Je to vlastně celkem jasné. Vím přesně, co bych měl udělat a jakým způsobem bych k tomu měl sám sebe „dokopat“. Není na tom zase nic tak složitého, je to v současnosti jediný způsob, jediné správné „řešení“... Vtip je v tom, že to nechci řešit, nechci s tím něco dělat, že se bojím toho, co by se změnilo, že se bojím toho, že se z toho zčásti vyléčím, že to potom nebude tak silné jako předtím. Ale vím, že jiná cesta není, že to budu muset risknout a doufat, že daní za úlevu od bolesti nebude úleva v oblasti, ve které o to nestojím. Nu, tak i tak, nemám na výběr, budu muset konečně vyrazit ven a... anebo ne, až zítra.

Stalo se to před dvěma měsíci a několika dny. Bylo ráno, ta noc po tom, kdy jsem poprvé spal u L. Ta v jedné chvíli odběhla do vedlejšího pokoje, najednou jsme byli sami s M., leželi vedle sebe na posteli (tenkrát to bylo ještě velmi „zvláštní“ a hlavně vyloženě „divné“) a ona se na mě najednou tak zajímavě podívala a...
Mi: „Je pro tebe dva roky dlouhá doba?“
Mo: „Cože? Hm... to záleží jak na co... Jak to myslíš?“
Mi: „Že by jsi na někoho ty dva roky počkal.“
Mo: „...!“
Dnes si občas regulérně postesknu, že stanovit onu „magickou hranici“ na patnáct let byl prostě pekně blbej nápad.

„Mám takovou divnou náladu...“
„Pověz mi o tom.“
Díky – je fajn, že jsi mi neřekla „Napiš mi o tom.“, cením si toho.

To jsem si zase jednou říkal, že bych už konečně mohl něco napsat a přitom mě napadlo „A proč jako?“ Přišlo mi to jako celkem zajímavá otázka, tak jsem se nad tím trochu zamyslel a...

Nejpřísnější omezení si ukládáme sami.

„Znáš Šifru mistra Leonarda? Tak to je něco podobnýho, jak tam byli takový jakoby hádanky...“
J: „Bože, kdyby jste byli normální, tak se spolu vyspíte a vykašlete se na nějaký hádanky.“

Řetěz. Lidský. Vztah každého článku řetězu k článku následujícímu je ve své podstatě totožný se všemi ostatními články. Vztah k předchozím článkům je zcela jiný, ale opět platný pro všechny články řetězu. Jenom ten nejšťastnější člověk má tu výsadu být na jeho konci a ten nejsmutnější na jeho začátku.

Člověk se někdy potřebuje cítit špatně, aby se pak mohl cítit lépe, než se cítil předtím, než se začal cítit špatně.

„My jsme blázni...“
„Jo, to jsme.“
M. a M.

Je zajímavé přemýšlet nad tím, jak věci fungují, jak to na světě a mezi lidmi chodí. Leckterý člověk může rozumovým poznáním dojít k podstatě spousty úžasných věcí. Ty mu pak třeba mohou pomoci efektivněji zvládat komplikované životní situace a tak nějak obecně... lépe žít. Jenže co si počít s otázkami, které jsou takového rázu, že na ně budeme moci stěží kdy nalézt odpověď?

Podruhé v životě. Druhý (zá)řez. Úplně jiný, než první, ale na tom samém místě. A to jsem přitom tentokrát přesně věděl, do čeho jdu. Byl jsem si tím stoprocentně jistý. Přesto jsem to udělat musel. Už to bylo zkrátka příliš dávno, co jsem... Nu, alespoň už vím, co s tím teď budu dělat... Směle do toho.

Nesnášíme to všichni. Slizká a ohavná věc, vytrvale se vkrádající do mezilidských vztahů. Jsou lidé, na které se stačí byť jen podívat a hned je jasné, že se celý svůj život jen přetvařují. Ve skutečnosti, tam, pod povrchem... jsou úplně jiní, než jak se navenek projevují. Snaží se dělat ze sebe něco, co nejsou, jednoduše se přetvařují, to je přece naprosto jasné... Přetvářka je zkrátka všude! Nebo ne?

Tak jsem zase jednou dostal chuť pár hodin racionálně zvracet... nakonec jsem si ten prst do krku nedal. Místo toho jsem si vzal prášek. Příčinu to neodstraní, jen vás alespoň na chvíli přestane bolet břicho.

Jsem rád doma. Klid, soukromí, pocit bezpečí... Lidi, které máte rádi. Škoda, že odtud musím každých čtrnáct dní jezdit k rodičům.

Čekárna u lékaře.
Dítě: Já nechci být poslední.
Matka: Třeba někdo přijde a už nebudeme poslední...
Dítě: Jo! To půjdeme na řadu dřív!

Do jaké míry jsme odpovědni za činy lidí, kterým „milosrdně lžeme“? Kdy je výhodné prezentovat pravdu tak, aby byla vnímána jako lež? Tak či tak je ve výsledku na vás, jestli to vezmete v pohodě nebo se tím budete užírat. Buď je pro vás plus, že o tom nemáte ani ponětí nebo jste rádi, že to víte, protože by vám vadilo, kdyby jste to nevěděli. Anebo šílíte z toho, jestli to tak náhodou není, případně proto, že jste zjistili, že to tak je. Pokud něco nelze dokázat, nemá smysl se tím zaobírat. Jestliže víte, že vám bude lépe, když nebudete znát pravdu, není důvod snažit se ji zjistit. Opravdu to tak chodí? Je štěstí nakonec důležitější, než pravda? Ale co když je některé věci skutečně lepší nevědět...?

Když vám někdo řekne, že s ním „vyjebáváte“, těžko ho přesvědčíte o tom, že to neděláte, aniž by jste s ním přitom skutečně „nevyjebali“.

Pyšná na svůj nedostatek, střežíc ho jako nejvzácnější poklad, všem zahradníkům na očích. Květ, který si přeje uvadat. Zevnitř. Přesvědčena o vlastní výjimečnosti, čeká na černého prince. Vylévajíc si srdce potulným věštcům, hnána kupředu zjevnou lží. V zajetí svých zdůvodnění, postrádajíc to, co odmítá.

Ať si o sobě myslíte cokoliv, ať si říkáte, že vás ostatní vidí tak a tak, ať jste přesvědčeni, že se s určitostí chováte konkrétním způsobem a lidé vaši osobu tím pádem podle toho identifikují, nikdy doopravdy nezjistíte, co jste zač. Náš vlastní obraz je pro nás tím největším tajemstvím. Nicméně stále jsou určité způsoby, jak se o sobě leccos dozvědět. Jak si uvědomit, že si určité věci jednoduše jenom namlouváte a ve skutečnosti je to s vámi úplně jinak. Obecně moc nevěřím psychotestům. Hlavně proto, že udělat nějaký opravdu dobrý a hlavně funkční osobnostní test je, dle mého názoru, docela fuška. To ovšem neznamená, že takové testy neexistují...

Někdy už je toho prostě příliš. Anebo zase moc málo. Ať tak či tak, jednou za čas to chce vypnout. Úplně. Každý to dělá trochu jinak a má proto vlastní rituály a postupy. Já tomu začal říkat velmi neoriginálně. Meditace. Lehnout si na postel, zavřít oči a pomalu si vsugerovávat, že nemáte tělo. Když se vám to povede, je to trochu strašidelný a zároveň vyloženě skvělý pocit. A co by to bylo za meditaci bez vhodné uklidňující hudby...

Není to dlouho. Šel jsem si koupit něco, o čem jsem byl do té doby přesvědčen, že to k životu ještě hodně dlouho nebudu potřebovat. Proč za to taky utrácet peníze, jestliže není reálná šance to nějakým vhodným způsobem využít. Jenže... některým věcem se zkrátka nevyhnete. I kdyby jste (ne)chtěli.

A: „Vy jste se poprali!“ (téměř vyčítavě)
„Jo, ale jen ze srandy...“
M: „To nebylo ze srandy, co?“ (úsměv)
„No... Jasně, že bylo.“ (širší úsměv)
A: „My víme, že ne, tak proč...?“
„Ale no tak.“ (výraz typu „ale no tak“)
A: „Tak nám to řekni...!“
„Sám pořádně nevím...“ (rádoby zamyšleně)

Ráno po první zkoušce mi napsala e-mail. Prý „totální deprese“. A prý z „pracovního vypětí“. A to jsem přitom celé tři hodiny, kdy jsme spolu byli sami zamčení v jedné místnosti, přemýšlel, jestli nemám přestat hrát. Nakonec jsem z role nevypadl. Ani z jedné.

Kdy se o vás lidé přestanou zajímat? Když se vy přestanete zajímat o ně. A kdy ještě? Tehdy, když se sice vy o ně zajímáte, ale nejste ochotni (schopni) jim adekvátně odpovědět, když se oni zajímají o vás. Jakmile jim dojde, že vy o nich víte všechno, ale oni o vás nic, začne jim to vadit. Uvědomí si, že se jim s vámi sice úžasně povídá, ale že se hovor odvíjí maximálně ve dvou rovinách. V té o nich a v té „někde mezi“. A čím víc se budou snažit vyrovnat skóre a dostat se k vám blíž, tím nemožnější pro vás bude jim o sobě cokoliv říct.

Někdy je prostě hezké, když dokážete vidět to, co si přejete i na místě, kde to ve skutečnosti není. Co záleží na tom, jestli to doopravdy bylo tak, jak jste si to vysnili? Občas prostě nelze znát pravdu, proč tedy nepředpokládat lepší možnost? Představy jsou krásná věc a není důvod nesnít tak dlouho, než jsme přinuceni ke konfrontaci s realitou.

Připadáte si, že jste něčím zvláštní? Myslíte, že je vaše osobnost výjimečná? Skutečně věříte tomu, že každý člověk je unikátní? Vezměte si do ruky kalkulačku, spočítejte si všechny možné kombinace různých povahových rysů, započítejte různé okruhy zájmů a zálib, případně ještě přidejte odlišnosti fyzického vzhledu... Dostanete nějaké číslo. Velké, že? Výsledek pravděpodobně vyjde v milionech nebo možná i v desítkách milionů. Jenže lidí je na světě daleko víc.

Tak trochu jiný seriál o ženách.

Jak by vše bylo snadné, kdybych dokázal aplikovat citový pragmatismus. A ostatní ne.

„Ty tam máš přezdívku? Já se chci taky podepsat přezdívkou a ne jen svým vlastním jménem...!“
„Jenže já to mám jako regulérní přezdívku, za pár tisícovek se můžeš zaregistrovat a používat to pak jako normální jméno.“

Po půl roce potkám VJ. Stále ten stejně oblečený, zvláštně se chovající jaderný chemik. Jeden z mála lidí, o kterém se dá říct, že kdyby měl jiné pohlaví, s radostí bych ho (ji) šel balit. Ani sexuální orientaci by si měnit nemusel. Na kluky je už dlouho. Ale prý stejně nejsem jeho typ.

Zisk může být vždy mnohonásobně vyšší, než vložené náklady. Možnost reálné ztráty je v podstatě nulová. Vždy se jedná o ztrátu pouze v hypotetickém slova smyslu. Z čistě logického hlediska je na vstupu pouze nepatrné množství času a energie. Na výstupu příležitost získat spoustu věcí, které mají takovou cenu, že se zpravidla ani nedají koupit. Tak odkud pochází ten strach investovat?

Stále nesnesitelnější potřeba fyzického dotyku. Nikdy nekončící nutnost předstírat, že taková potřeba neexistuje.

„Jak dlouho už spolu vlastně jsou Milan s Ájou...?“
„No, od začátku druháku... Skoro tři a půl roku.“
„Heh, dávám tomu ještě tak rok, dva a...“
„No je fakt, že si nedokážu představit důvod, kvůli kterýmu by se zrovna oni dva měli rozejít... Míla už to má jistý...“
Nemá. Ještě ne.

Dal jí Vánoční dárek. Jen aby věděl, jak se bude tvářit. Ten výraz... Překvapený, udivený, nevěřícný. Pak se začala stydět. Potom začala po Z. opakovat stejné bezvýznamné fráze – byl to dobrý nápad, dát jim oběma stejnou věc v tu samou chvíli. Rychle se rozloučil s tím, že se všichni uvidí po Novém Roce. Věděl, že si právě uvědomila, že prohrála bitvu, o které ani nevěděla, že ji bojuje. Cítil ten ublížený pohled zabodávající se mu do zad. Zraňující i hřející zároveň. Konečně si to uvědomila. V jedné vteřině jí došlo, že to bylo úplně jinak, než si celou dobu myslela – že ji bral vždy jen jako... Nebo si to alespoň snažil namluvit...

Tak ono nestačí, že se nenechá vykousnout (kvůli rodičům, haha...), člověk pak musí od lidí ještě dva měsíce poslouchat, že byl úlisný. A přitom co se povídá o ní... Jeden by z toho logicky odvodil, že se nechá. Ubohá racionalizace.

Po měsíci na ICQ. Napsala mi Princezna. Konečně jsem pochopil, proč mi celou dobu vehementně tvrdila, že žádná princezna není.

Sedíme, něco málo vypito. Bavíme se, je nám fajn. Přízemím stylové hospůdky zní jukebox. Z reproduktorů se line pomalá, melancholická skladba. Neslyším ji poprvé, ale nedokážu si vybavit, co je zač. Všichni tři se na chvíli jakoby zasníme. Potlačím záchvěv smutku (beztak nesmyslný) a znovu pohlédnu na ty dva, s kterými tady jsem. Zjišťuji, že T. má skelný pohled. Za chvíli ji začnou po tvářích téct slzy. V té chvíli a potom celý další týden mám co dělat, abych v hlavě nepřekročil onu hranici „růžového šílenství“ odkud již není návratu. Nakonec je vše v pořádku, blok nastaven, myšlení v normě. Nikdy ale nezapomenu, jak je krásná, když pláče.

Na Buddhismu je fajn, že se jím dá ospravedlnit užívání LSD.

Co říci po dvou měsících...? Jí je to líto, jemu je to jedno. Ona to nechápe, on to neřeší. Stagnace pro ni, vývoj pro něj. Oba však vědí, že to mohlo dopadnout úplně jinak. Již nikdy víc.

O další dva týdny později se oba snaží o normální rozhovor. Jí to nejde a vadí jí to. Jemu to nejde také, ale je mu to čím dál víc jedno. Jediné, co mu vadí je, že mu to přestává vadit.

Je těžší okrást slepce nebo člověka, který vidí?
Slepce, mnohem častěji bývá středem pozornosti.

„Tak ty jsi ten Petr...?“ dívá se na mě opravdu zvláštním pohledem.
„Jo, taky už jsem o tobě něco slyšel...“ oplácím jí stejně.

Skupina desetiletých chlapců hovoří s jedním menším klukem:
„Jenže my se tady bavíme vo vopravdickejch holkách!“
Malému se rozšíří oči.

Vím to, ale ne od ní, takže se musím chovat jako bych o tom neměl ani ponětí. Další ploužák. Ruce na zadečku, nos ve vlasech, pomalu k oušku, přes tvář k ústům:
„Ne, já nemůžu...“
„Proč nemůžeš?“
„Mám tu rodiče.“

„Ta je určitě na prachy, jen se na ni koukni!“
„Jo no, je to hrozný, dneska už jsou takový všechny.“
Ano, je to tak, jenže čí je to chyba? Naše pánové, naše...

Ježkův paradox:
I když si ježek přeje sblížit se s jiným ježkem, čím blíže k sobě jsou, tím více zraňují jeden druhého svými ostny.

O tři týdny později:
Ona: „Nějak to mezi námi vázne, kámo...“
Rozhodl se ji po zbytek večera ignorovat.

Paranoidní Houba, Hermafroditní Račice, Astrokolie...
Zajímalo by mě, jak dopadne Z.

Nemám rád holky, co kouří. Ústa ženy by měla zůstat sladká.

Brno, Malinovského náměstí:
„Nechcete Novej Prostor?“ ukazuje poslední dva výtisky.
Postarší pán si od něho jeden bere.
„Nechcete Novej Prostor?“
„Nechcete Novej Prostor?“
„Nechcete Novej...?“ další a další lidé ho téměř bez povšimnutí míjejí. Stává se čím dál bezradnější, ví, že stačí udělat jeden úspěšný „obchod“ a může jít domů. Začíná nápadně pokukovat po blízkém odpadkovém koši. Těsně před tím, než se rozhodnu, pohne se dívka stojící ve frontě za mnou. Když odcházím, mám ještě mnohem lepší náladu, než kdybych mu dal těch deset korun sám.

S lidmi z telemarketingu se začal bavit až ve chvíli, kdy se stal jedním z nich. Posílá je do háje jen pokud si je jist, že nejsou lepší, než on.

Pomlouváme určitou velmi plachou dívku:
"Náhodou! Říkala, že možná dnes večer přijde."
"Prosimtě, ta toho nakecá..."

Jeden z mnoha nápisů, který "hyzdí" brněnské ulice: Během chůze
A hned vedle: Volte Boha

Šli spolu do vinárny
On: „Tentokrát se to konečně zlomí.“
Ona: „Těším se, jak si s ním popovídám.“
Po čtyřech hodinách, čtyřech Veltlínský zelených a čtyřech pohlazeních si je on jistý, že tahle holka svého přítele opravdu miluje a ona je šťastná, jakého našla skvělého kamaráda. On začne být nasraný až druhý den, jí to nedojde nikdy (doufá on).

Známost pouze přes internet, v životě se neviděli, výměnu fotek zatím nikdo nenavrhnul. E-mail s časem odeslání "tři ráno":
„Líbíš se mi.“

Řekněme, že si potřebujete něco důležitého zapamatovat. A potřebujete si to zapamatovat jaksi absolutněji – tedy ne jen na příštích deset vteřin, ale na určitou „užitečnou dobu“. Tímto zdánlivě odborným termínem se myslí čas, který uplyne, než nastane právě ta chvíle, kdy bude fajn, pokud si vzpomenete (a bude ne-fajn ve všech ostatních případech). Od některých mých organizačně zdatnějších kolegů slýchávám nejrůznější rady, jak zefektivnit téměř jakýkoliv myšlenkový i jiný proces v životě člověka.

Vůbec nejčastěji vyslechnutou frází bývá „Stačí si to napsat...“. Jenže co s tím dál? Kam si sakra uložit ten kousek papíru, abych na něj nezapomněl?! Odpověď je až trapně jednoduchá: Nikam. Papírek lze s čistým svědomím zmačkat a zahodit. Celé je to totiž o tom, že si to stačí napsat. Zněkolikanásobíte tím šance na to, že si mozek danou skutečnost zapamatuje. Vlastní hlava je zatím stále ještě tím nejvíc praktickým místem k ukládání informací.

Stylově zařízený pokoj, pohovka, tři dívky sedící vedle sebe.
První (uculí se): „Už máte nakoupený dárky?“
Druhá (s úsměvem): "..."
Třetí (s předstíraným nezájmem): „Já jdu zítra nakupovat dárky...“
První (culí se): „Zítra...“
Třetí (otočí se na druhou): „Teda ty máš fakt skvělej svetr, se musím zeptat, jestli mi ho koupí... teda prodá...“
První (s kouzelným úsměvem): „To je fajn, že neumějí česky, že?“
Pořád ještě si myslíte, že se u (amerického) lesbického porna nelze zasmát?

Kdo žije v nějakém opravdu velkém městě (na poměry naší české kotlinky) a zároveň je mužského pohlaví, určitě ví, že na ulici je vždycky na co koukat. Nás chlapy bezesporu zajímají městské památky, parky a chodníky (to když není úplně nejlepší nálada), ale hlavním objektem k registraci (vizuální) jsou samozřejmě ženy. A že jich je! Řekl bych, až moc.

M: „Tak co chlapi, povedlo se?“
K: „No... Je nám to vážně líto...“
B: „Nešťastná náhoda. Fakt...“
K: „Dneska ty kachlíky nic nevydrží ...“
M: „Tak jo, dejte vědět H., ať to nafotí a pošle pojišťovně.“

Chcete žít příštích tisíc let? Hledáte pravý smysl života? Cosi vás nutí neustále přemýšlet nad tím proč nás Bůh stvořil? Chcete se konečně dozvědět odpověď na otázku proč tu jsme a kam směřujeme? Jak to, že se nám zdají sny? Co je po smrti? Proč žijeme tak „krátce“? Chcete už konečně nějaký skutečně kvalitní blog o životě?
Tak to jste tu špatně.