Psychologické experimenty
Což je mimochodem jedním z důvodů, proč veškeré pavědy a pseudovědy popisující telepatii, telekinezi, čakry a věštění budoucnosti nemají šanci být nikdy uznány jako vědecké. Protože ono to po té první náhodě už napodruhé, napotřetí ani napočtvrté obvykle tak nějak nevychází. Přitom kdo by nechtěl milion – jedna americká společnost totiž vypsala odměnu jeden milion amerických dolarů za to, když jim někdo vědeckým způsobem dokáže existenci některého z nejznámějších paranormálních fenoménů. Za několik let se to nepodařilo nikomu – ne, že by bylo zájemců nějak přehnaně mnoho. Vlastně se dosud nikdo nepřihlásil.
Ze všech vědců mám nejraději psychology. Jejich práce pomáhá pochopit nejzajímavější entitu ve známém Vesmíru. Člověka. Tvora pyšného, hrdého, inteligentního a zároveň hloupého, zbabělého a nadutého. Živočicha obdařeného rozumem a logickým myšlením. Organismus, který stovky a stovky let dělá přese všechen technologický pokrok stále dokola ty samé chyby, je stejně předvídatelný a tupý. Opici bez chlupů, která létá do kosmu...
Faktory pomoci druhému
Začneme pěkně zostra. Co by jste udělali, kdyby jste viděli, jak na ulici někdo ubodává ženu? Pomohli by jste jí? Zavolali by jste polici? Většina z vás si zřejmě řekne, že něco by jste určitě udělali, přece bych se jen mlčky nedíval, jak někoho vraždí! Bohužel s největší pravděpodobností ano.
V roce 1964 byla v New Yorku ubodána na ulici mladá žena jménem Kitty Genoveseová. Celkem 38 lidí přihlíželo z oken svých bytů tomu, jak ji útočník pronásledoval a třikrát napadl. Za celou tu dobu nikdo z oněch 38 lidí nepodnikl nic, aby ženě pomohl. Nikdo se nezvedl, aby z bezpečí svého bytu zavolal policii. Případ se stal symbolem demoralizujících účinku života ve velkoměstě a v důsledku toho vzniklé apatie vůči lidem a jevům kolem sebe. V psychologických kruzích však rozpoutal vášnivou diskuzi, která vedla k uskutečnění zajímavých pokusů, které odhalili, co přesně stálo za totální lhostejností oněch skoro čtyřiceti lidí.
Vědci se snažili porozumět tomu, co příznačně nazvali problém přihlížejících.
Při jednom experimentu nechali v jedné místnosti člověka, který měl předstírat epileptický záchvat. Pokud ve vedlejší místnosti byla pouze jedna pokusná osoba, v 85 procentech případů zareagovala a přispěchala na pomoc. Pokud si však účastníci experimentu mysleli, že zvuky záchvatu slyší ještě další čtyři lidé, snažili se poskytnout pomoc pouze ve 31 procentech případů. V dalším experimentu byly pokusné subjekty svědkem toho, jak se z pod dveří line dým. Pokud byli sami, ohlásili to v 75 procentech případů, ale pokud byli ve skupině, stalo se tak pouze v 35 procentech případů.
Proč se tak děje? U lidí, kteří jsou ve skupině, je zodpovědnost za jednání rozptýlena. Lidé očekávají, že zasáhne někdo jiný a to, že nikdo nic nedělá považují za důkaz, že není potřeba podnikat žádné akce a problém není problémem.
Analogicky k výše uvedenému případu Kitty Genoveseové: Interpretace „Svědkem její vraždy bylo 38 lidí a přesto nikdo nepomohl." je mylná. Kitty nikdo nepomohl právě proto, že události přihlíželo 38 lidí. Paradoxně pokud by byla napadena na liduprázdné ulici a útoku přihlížel jen jediný člověk, měla by šanci na záchranu mnohonásobně vyšší.
Je důležité podotknout, že těch osmatřicet lidí nebylo žádným způsobem výjimečných. Byl to zcela průměrný a běžný vzorek populace, bydlících na jedné obyčejné ulici v běžné městské čtvrti. Nejednalo se o žádné duševně labilní jedince ani neměli žádný zvláštní důvod k neposkytnutí pomoci. Jinými slovy byli to lidé jako vy nebo já. Pokud by jste se jich předtím zeptali na to, zda by v takovém případě někomu cizímu pomohli, většina z nich by bez zaváhání popsala, jaké kroky by podnikli, aby ženě pomohli (zavolat policii z bezpečí svého bytu je přece otázka chvilky). Později byla v Princetonu provedena studie, která potvrdila, že problém přihlížejících lze generalizovat na libovolný vzorek populace bez nutnosti přihlédnout ke vzdělání a společenskému zařazení – a co je nejzajímavější, nezáleží ani na životním postoji a přístupu k životu!
---
Na Princetonské univerzitě provedli dva vědci studii inspirovanou biblickým podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Jedná se o příběh o poutníkovi, kterého zbili a nechali ležet polomrtvého na cestě z Jeruzaléma do Jericha. Šli kolem něho dva zbožní muži, kněz a levita, ale nevěnovali mu pozornost. Jediný, kdo pomohl byl Samaritán, příslušník opovrhované menšiny, který mu obvázal rány a dopravil ho do hospody.
Psychologové se rozhodli provést pokus podobného zaměření na Princetonském teologickém semináři. Sezvali skupinu seminaristů a každého jednotlivě požádali, aby si připravil krátké vystoupení na dané biblické téma a poté přešel do vedlejší budovy, kde jej měl přednést. Cestou do budovy pak narazil každý student na postranní pěšině na schouleného muže, který předstíral bolesti – měl zavřené oči a sténal. Cílem bylo zjistit, kdo se zastaví a pomůže mu. Aby to bylo zajímavější, součástí pokusu byly tři proměnné. Zaprvé dali vědci studentům ještě před začátkem pokusu dotazník k otázce, proč se rozhodli studovat teologii. Ptali se například na to, zda jim náboženství pomáhá v osobním a duchovním růstu či jeho prostřednictvím hledají nějaký hlubší smysl života. Zadruhé se lišila témata vystoupení, někdo měl mluvit o významu profesionálních kněží pro náboženské poslání, jiným bylo předloženo ono podobenství o Samaritáovi. Lišili se i některé další pokyny, co se však ukázalo jako nejzásadnější, u části studentů se vědec na konci instruktáže podíval na hodinky a řekl „Vida, už na vás několik minut čekají. Tak rychle běžtě." Jiným řekl: „Budou vás čekat až za pár minut, ale už by jste asi mohl jít."
Výsledek studie byl překvapivý. Z logického hlediska by nejspíš měli poskytnout pomoc hlavně ti, kteří se rozhodli studovat teologii právě kvůli pomoci lidem. Dále třeba ti, kterým bylo čerstvě připomenuto podobenství o Samaritánovi. Ve skutečností žádný z těchto faktorů nehrál roli. Jediné na čem opravdu záleželo, bylo to, zda student pospíchá. Ze skupiny studentů, kteří měli „zpoždění" pomohlo pouhých 10 procent. Z těch, kterým zbývalo pár minut času se zastavilo 63 procent.
Pokud stačí k ovlivnění něčeho tak důležitého taková zdánlivá maličkost, jako jestli jdete o pár minut pozdě nebo ještě máte čas, potom veškeré pokusy o absolutní popis osobnosti člověka dostávají pořádně na frak. Na předchozím případu je vidět, že mnohem víc, než na tom, jaký člověk je, záleží na konkrétní situaci. Relativními maličkostmi jsme tedy ovlivněni mnohem více, než si přiznáváme a rozhodujeme se na základě něčeho jiného, než našeho vnitřního přesvědčení. Stačí, když jdeme pozdě.
Sociální chování
Na následujícím experimentu si hezky ilustrujeme, co se myslí pojmem sociální chování. Pokus je značně transparentní už jen tím, že účastníky nejsou lidé, ale opice.
Vezměte 12 opic a zavřete je do prázdné místnosti. Doprostřed místnosti postavte žebřík, který nebude dosahovat až úplně ke stropu. Nad žebřík pověste ze stropu banán a do určité výšky, ideálně těsně pod vrcholem žebříku, instalujte na stěny místnosti pohybová čidla. Pokud se čidla spustí, celá místnost bude zkropena ledovou vodou z automatických sprch na stropě.
Opice budou chvíli chodit kolem žebříku, až se některá odhodlá na něj vylézt. Poleze vzhůru k banánu a v určité výšce, ještě před dosažením banánu, spustí pohybová čidla. Celá místnost a všechny opice v ní tak zažijí nepříjemnou studenou sprchu. Postupně to vyzkouší několik opic, až se všechny naučí, že lézt po žebříku znamená trest. Kdykoliv se některá z opic přiblíží k žebříku, všichni ostatní se na ni vrhnou a začnou ji mlátit. Časem si opice drží od žebříku patřičný odstup.
Teď začne zábava. Vezměte jednu z 12 opic z místnosti pryč a nahraďte ji novou opicí. Ve chvíli, kdy si to nová opice zamíří k žebříku, aby se zmocnila banánu, ostatní opice se na ni vrhnou a začnou ji mlátit hlava nehlava. Nová opice samozřejmě absolutně netuší, co se děje a čím si trest vysloužila. Vezměte další starou opici a nahraďte ji novou. Ve chvíli, kdy se nová opice pokusí zmocnit banánu, všichni se na ni vrhnou a nejagresivnější je právě ta předchozí opice. Pokud postupně vyměníte všechny opice, máte na konci experimentu dvanáct jedinců, kteří všichni vědí, že přiblížit se k žebříku je špatné, ale nikdo neví proč.
Sociální chování je takové chování, které nepotřebuje mít jasně stanovenou příčinu, respektive je to chování, které má příčinu samo v sobě. Vyměněné opice na konci experimentu netrestají toho, kdo chce vylézt na žebřík proto, že by se báli sprchy. Oni o studené vodě nemají ani páru. Každá jednotlivá opice to dělá proto, že to dělají všichni ostatní. Důležité je uvědomit si, že i kdyby byli odstraněny sprchy nebo někdo vypnul vodu a banán by tak zůstal nechráněný, žádná opice se k žebříku stejně nepřiblíží. Ne proto, že se bojí pokropení vodou (o té neví), ale jelikož porušení pravidla znamená ze společenského hlediska trest. Mezi lidmi je tak zakořeněno spousta předsudků a zaručených pravd, které mají kořeny dávno v minulosti a dnes už dávno nemusí platit – ale kdo by to zkoumal, když ho za to ostatní jen plácnou přes prsty?
---
Na naše chování ve společnosti má velký vliv to, jakou sociální roli zastáváme. Jak bylo vidět v příkladu se studenty teologie, nezáleží ani tak na vnitřním přesvědčení člověka, jako spíše na okolnostech a situaci v níž se nachází.
V sedmdesátých letech minulého století se skupina sociálních vědců rozhodla provést experiment, který se stal jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších psychologických experimentů vůbec. V suterénu Stanfordské univerzity vybudovali napodobeninu věznice. Na malém prostoru vytvořili blok cel, jednotlivé cely osadili na černo natřenými mřížemi a inzerátem v místních novinách hledali dobrovolníky (muže), kteří by byli ochotni se experimentu zúčastnit. Ze 75 přihlášených lidí vybrali 21, kteří se podle psychologických testů zdáli nejnormálnější a duševně nejzdravější. Náhodně vybrané polovině z nich byla uložena úloha dozorců, kteří byli odpovědni za udržování pořádku ve věznici, dostali uniformy a tmavé brýle. Druhé polovině bylo řečeno, že budou vězni. Experiment probíhal se vším všudy, takže bylo domluveno s místní policií, aby „vězně" zatkla, nasadila jim pouta, odvezla je na stanici, obvinila je ze smyšlených zločinů a vzala jim otisky prstů. Poté jim zavázali oči a dopravili je do věznice v suterénu katedry psychologie. Tam se museli svléknout, nafasovali uniformy a vězeňské číslo, které mělo sloužit po dobu experimentu jako jejich jediná identifikace.
Experiment měl původně probíhat dva týdny, ale byl předčasně ukončen po šesti dnech. Strážní se totiž rychle vpravili do role tyranů, hned první noc probudili vězně ve dvě hodiny po půlnoci, nechali je nastoupit ke zdi a nutili je dělat kliky. Ráno druhého dne se vězni vzbouřili. Strhali si čísla a zabarikádovali se v celách. Reakce dozorců vypadala tak, že vězně svlékli do naha, postříkali je hasicími přístroji a vůdce vzpoury zavřeli na samotku. V průběhu experimentu dozorci systematicky stupňovali týrání a sadistické projevy. Jeden z vězňů dostal hysterický záchvat, další museli být propuštěni kvůli „extrémní citové depresi, pláči, záchvatům vzteku a akutním úzkostným stavům". Mezi dozorci byli lidé, kteří se považovali za pacifisty, otcové od rodin, učitelé... opět naprosto normální lidé. Zpětně měli všichni dozorci velký problém vysvětlit, proč se k vězňům chovali tak strašným způsobem a vězni byli překvapeni, jak silně na ně dolehla atmosféra vězeňského prostředí.
Závěry psychologů byly takové, že v určitých situacích jednáme bez ohledu na své vrozené dispozice. Nezáleží na tom, jestli jsme „od přírody" krutí, zda máme sklony k násilnému jednání – dokonce ani nezáleží na tom, jakou jsme měli výchovu. Geny a výchova sice do jisté míry ovlivňují, kdo jsme, ale v některých případech tyto věci ustupují do pozadí a důležité jsou převážně vnější okolnosti. Normální lidé z dobrých škol, šťastných rodin a dobrých čtvrtí jsou pak velmi výrazně ovlivněni jen změnou prostředí, ve kterém se pohybují. Stanfordský vězeňský experiment se tak stal jedním z dokladů toho, jak za nás rozhodují vnější vlivy a jak velký vliv má na naše činy to, co se od nás očekává (role, do jaké jsme postaveni).
---
V roce 1963 provedl sociální psycholog Stanley Milgram šokující experiment, který ukazuje jak dalece jsou lidé schopni jednat pod vlivem cizí autority. Pomocí inzerátu v novinách slíbil účastníkům čtyři dolary za to, že se zúčastní experimentu týkajícího se učení. Účastníci byli jednotlivě představování „další pokusné osobě", která však byla ve skutečnosti jedním z experimentátorů. Pak byli jakoby náhodně rozlosováni do dvojice učitel – žák, přičemž vše bylo zařízeno tak, aby si pokusné subjekty vylosovali kartičku s nápisem „učitel". Učitel byl svědkem odchodu žáka do vedlejší místnosti a jeho přivázání do křesla. Učitel (pokusná osoba) byl odveden do místnosti s mikrofonem a reproduktorem a před sebou měl panel s 30 tlačítky, označených 15V až 450V. 15V bylo navíc označeno slovem „Lehký šok", 435V „Těžká rána" a poslední dvě tlačítka byla označeny pouze černými křížky. Učiteli bylo sděleno, že cílem experimentu je zjistit vliv bolesti na učení. Úkolem učitele bylo předkládat žákovi otázky a v případě chybné odpovědi mu dát šok – s každou špatnou odpovědí měl navíc zvyšovat intenzitu šoků. Experimentátor učiteli sdělil, že elektrické šoky budou bolet, ale nebudou nebezpečné. Ze začátku se žák pletl málo, ale s přibývající intenzitou šoků přibývalo i chyb. Žák byl samozřejmě domluven s experimentátory, žádné elektrické šoky nedostával a bolest pouze předstíral. Učitel slyšel, jak žák začíná naříkat, při 120V křičel, že ho to bolí, u 150V nechtěl pokračovat, u 180V řval, že to nemůže vydržet... U hranice 300V žák sdělil, že už nebude odpovídat, ale experimentátor, který byl s učitelem v jedné místnosti řekl, že mlčení se považuje za špatnou odpověď. Od 330V slyšeli učitelé už jen ticho. Experimentátor učitele povzbuzoval slovy typu „Prosím pokračujte", „Je nezbytné, aby jste pokračoval", „Musíte pokračovat" apod.
Všech 40 účastníků pokračovalo v experimentu až do výše 300V a 63 procent (!) z nich pokračovalo až ke konci stupnice. Přestože vyjadřovali obavy o žákovo zdraví, stačilo povzbuzení od experimentátora a pokračovali v pokládání otázek. Takový výsledek předčil nejčernější prognózy psychologů. Zpětně pokusné subjekty své chování vysvětlovali tím, že „pouze plnili příkazy", žádný z nich ale neuvedl, že byl ke svému jednání donucen.
Vliv možnosti volby na rozhodování
Nakonec něco pro obchodníky. Na reklamní sdělení jsme kvůli jejich všudypřítomnosti čím dál méně citliví a tak některé velké společnosti neváhají investovat nemalé peníze do zkoumání toho, jak spotřebitel přemýšlí a čím se mu dostat na kobylku. Jednou z nejdůležitějších oblastí, kterou musí každý obchodník řešit je, jakým způsobem zboží zákazníkovi nabídnout.
Byl proveden pokus, který dokazuje, že příliš velká volnost v rozhodování vede k tomu, že se zákazník nakonec nerozhodne pro nic. V supermarketu bylo do regálu vyrovnáno množství marmelád. Pokud si měli lidé vybrat z menšího množství různých druhů, šlo zboží relativně dobře na odbyt. Se vzrůstajícím počtem různých příchutí a variací prodej postupně klesal, až se při počtu zhruba 38 typů stali marmelády nejméně prodávaným zbožím v obchodě. Ukázalo se, že nejoptimálnější je mít v sortimentu pouhé čtyři typy marmelád – pokud si lidé vybírali jen ze čtyř různých druhů, prodávali se marmelády nejlépe.
Známý deník The Economist vymyslel zajímavý experiment s předplatným. Výsledky jsou znepokojivé – přinejmenším pro běžného spotřebitele.
Deník svým čtenářům nabídl tři různé varianty předplatného. Měli možnost předplatit si deník buď za 59 dolarů v elektronické formě na internetu nebo za 125 dolarů v tištěné podobě anebo za 125 dolarů dohromady jak na internetu tak v tištěné podobě. Prostřední volba je očividně nelogická, pokud investujete 125 dolarů, proč by jste měli chtít jen tištěnou verzi deníku? Podle očekávání tak první možnost (za 59 dolarů v elektronické podobě) zvolilo 16 procent předplatitelů, prostřední možnost žádný a třetí možnost (za 125 dolarů oboje) 84 procent předplatitelů.
Možnost prostřední (zdánlivě nelogické a zbytečné) volby se však ukázala jako naprosto klíčová. Deník odstranil prostřední možnost (za 125 dolarů jen tištěná podoba) a nechal první a třetí variantu (59 dolarů elektronické předplatné, 125 elektronické i tištěné). Tehdy se poměr obrátil a elektronickou variantu zvolilo 68 procent předplatitelů (předtím to bylo 16 procent!) a variantu kombinace tištěné a elektronické podoby jen 32 procent. (předtím 84 procent!)
Závěr, který odborníci z The Economist ze zmíněného experimentu odvodili je, že některé zdánlivě zbytečné volby mají zcela zásadní vliv při rozhodování zákazníka. Prostřední, nelogická možnost totiž pomohla lidem s rozhodnutím, co vlastně chtějí. Navedla je na tu „správnou" (dražší) variantu a přestože sama o sobě nepřinesla zisk (nikdo si neobjedná deník jen v tištěné podobě, když má za stejnou cenu i elektronickou), v konečném důsledku sehrála roli důležitého zprostředkovatele.
Obdobně dopadl pokus, při kterém měli testované subjekty (ženy) rozhodnout, který z dvou mužů na fotografiích je hezčí. Cílem bylo zjistit, zda má na atraktivitu člověka vliv možnost volby méně přitažlivého jedince. Pokusným osobám byly předloženy obrázky můžu, říkejme jim Jerry a Tom, u nichž měli ženy rozhodnout, který z nich jim připadá přitažlivější. Oba muži dopadli v hodnocení přibližně stejně.
Experimentátoři však vzali Jerryho a v počítačovém programu na úpravu fotek Jerryho „znetvořili". Zkroutili mu obličej, zvětšili nos, vytvarovali tupé čelo apod. Pokud pak upravenou fotografii Jerryho zařadili do výběru (k normálnímu Jerrymu a normálnímu Tomovi přibyl ještě ošklivý Jerry), došlo k tomu, že neupravený Jerry dosahoval mnohem lepšího hodnocení. To samé udělali s Tomem (trojice fotografií tak byla normální Jerry – normální Tom – ošklivý Tom) a efekt byl opačný – většině žen se líbil Tom.
Je vidět, že to, co nám připadá při rozhodování jako nejdůležitější (reálná přitažlivost dané osoby) je irelevantní a doopravdy záleží opět jen na kontextu dané situace. Tedy pokud budeme mít na výběr z více možností, z nichž důležité (přijatelné) jsou pro nás pouze dvě z nich a ostatním jakoby nevěnujeme pozornost, mohou to být právě ty „bezvýznamné" faktory, které ovlivní konečný výsledek. Dá se tedy říct, že nevíme, co chceme a neznáme vlastní priority a kritéria, podle kterých se rozhodujeme. To, že si pak v obchodě koupíme ten či onen výrobek může být důsledek něčeho jiného, než že jsme tak unešení kvalitami toho kterého produktu.
---
Shrnuto a podtrženo, mezi tím, jak si myslíme, že bychom se chovali a jak se pak chováme je propastný rozdíl. Přesvědčení, že rozhodujeme sami za sebe je mylné. Naše jednání určují faktory, které si neuvědomujeme a jimž přikládáme malou nebo žádnou váhu. Vliv genů a výchovy je přeceňován. Pojem „hodný/zlý člověk" je relativní, stejně jako většina povahových vlastností. Jestli chcete mít úspěch u žen, sežeňte si ošklivého dvojníka.
Použité zdroje:
Malcolm Gladwell: „Bod zlomu." (Tipping Point)
Dan Ariely: „Jak drahé je zdarma." (Predictably Irrational)
cs.wikipedia.org
